Jméno Barbara Šalamounová možná znáte. Založila Ateliér komiksu a ilustrace na plzeňské Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara, věnuje se knižní grafice a volné výtvarné tvorbě. V jejím případě platí, že jablko nepadá daleko od stromu: Narodila se Evě Natus-Šalamounové, německo-české grafičce, ilustrátorce a filmové výtvarnici, a Jiřímu Šalamounovi, výtvarníkovi, ilustrátorovi a autorovi kreslených filmů, mimo jiné i oblíbeného Maxipsa Fíka. Bára se rozhodla oběma rodičům věnovat svůj čas v momentě, kdy měla pocit, že je to třeba. Příběh maminky je již uzavřený a nyní Bára tráví většinu volného času se svým tatínkem. O tom, co to obnáší, jsme si povídali ve vinohradském bytě Bářina otce plném grafik a knih o umění za asistence její huňaté fenky Almy.
Příběh první: Maminka
S maminkou jste strávila intenzivně poslední chvíle jejího života. Jak to celé začalo?
Maminka žila v Německu, kde působila jako profesorka a vedoucí sekce ilustrace a animace v oboru komunikační design na slavné vysoké škole uměleckoprůmyslové Burg Giebichenstein v Halle. V roce 2008 se u ní přišlo na rakovinu ledviny, o pět let později bohužel došlo k metastázám, a to i přes bio-chemoterapii, na kterou celé roky jednou týdně chodila a dobře ji zvládala. V té době jsem tři dny učila v Plzni a zbytek týdne jsem trávila s ní, nejprve doma, pak v nemocnici na onkologickém oddělení. Jelikož bylo jasné, že se její stav již nezlepší, chtěli ji lékaři přesunout do „eldéenky“. K tomu ovšem nedošlo. Našla jsem místo v oddělení paliativní léčby, kde na rozdíl od té onkologické byly velmi milé sestry a lékařky.
Co vás k tomu motivovalo?
Nebyla jsem spokojená s péčí na onkologii, což pro mě byl v rámci perfektně fungujícího německého zdravotnictví velký šok. Všude jinde jsem měla jen dobré zkušenosti. Co do vzhledu na mě nemocnice působila jako místo, odkud máte i šanci odejít. Onkologické oddělení vedl dle mého názoru citově vyprahlý lékař, který ke stejnému přístupu motivoval i svoje podřízené. Na péči o nemocné jim mělo stačit osm hodin, víc ani ťuk. Musela jsem prosit sestry, aby mamince a ostatním nemocným dopřály třeba zvýšené prkénko na mísu, bez kterého měly na WC bolesti. Bylo celkem běžné, že pacienti měli při ruce pětieurovky, kterými si u sester kupovali lepší péči. Díky maminčině pobytu na paliativním oddělení jsem věděla, že existuje i jejich terénní péče, a tak jsem si vše potřebné zařídila přes pojišťovnu. To šlo hladce a přemístila jsem mámu domů, jak jsem jí slíbila. Maminka pak žila v domácí péči ještě měsíc a půl, než zemřela. Dostávala morfium do žíly, v posledních dnech už nepřetržitě. Vypadala po něm tak zdravě a svěže, až jsem měla pocit, že přece nemůže umřít.
NA CO MÁTE JAKO PEČOVATEL NÁROK? ČTĚTE ZDE
Byla jste na to připravená?
Nevěřila jsem, že se to chýlí ke konci. Tedy teoreticky ano, ale nechtěla jsem si to připustit. Jestli existuje něco jako scénář života, pak by se dalo říct, že máma odešla, protože cítila, že jsem v koncích. Dohnala mě moje zodpovědnost. Pořádala jsem v té době workshopy pro děti a jeden jsem měla zrovna přeložený na lednový termín. Ošetřující lékařka mě ale krátce před tím upozornila, že už mámě nezbývá moc času. Byla jsem pod velkým tlakem. Na jedné straně jsem chtěla být s ní, na druhé straně jsem nechtěla zklamat děti, kterým jsem slíbila workshop. Jako by to máma vycítila a těsně před tím odešla. Tohle načasování dávalo smysl i v dalším plánu. Najednou jsem měla prostor postarat se o tátu, který to začal čím dál tím víc potřebovat.
Jak vzpomínáte na poslední maminčiny chvíle?
Maminka umřela ráno. Chvíli před tím se rozkašlala a pak se rozhostilo takové ticho, které se dá popsat jako hrobové. V tu chvíli jsem cítila, že její duše opustila tělo a kousek z ní vstoupil i do mě. Zavolala jsem později tu zprávu svému bývalému muži, kterého měla máma moc ráda. Od něj jsem se dozvěděla, že se mu den před tím narodil syn. Předčasně. Možná si s mámou vyměnil místo…
Jak se na všechno díváte s odstupem? Nacházíte na tom i něco pozitivního?
Určitě! Během té doby jsem zjistila, kolik mám kolem sebe přátel a dobrých lidí, kteří byli ochotni mi pomoci. A to nejen za života maminky, ale i po její smrti. Protože smrtí ta těžká doba nekončí. Poradili mi s praktickými záležitostmi, například s tříděním věcí. V těžkých časech se pozná, kdo vám stojí po boku. Třeba tu pomoc jednou vrátíte někomu jinému. Je například hezké, když těm, kdo vám pomáhali, věnujete na oplátku něco z pozůstalosti, nebo jim dáte na výběr z věcí po zemřelém, ať něco praktického, nebo nějaký suvenýr. Něco, co jim tu osobu připomene.
REGISTR POSKYTOVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ČTĚTE ZDE
Co byste udělala jinak, kdybyste mohla vrátit čas?
Nebála bych se přijmout pomoc, kdyby mi ji někdo nabídl. Když to někdo udělá, myslí to vážně. Může se cítit i dotčený, pokud tu možnost nevyužijete. Další věc je, že dnes už bych nebrala tolik ohledů a nesnažila se být společenská v situacích, kdy bylo zjevné, že nějaká návštěva zatěžuje maminku svými problémy. Je dobře, když někdo přijde nemocného povzbudit, ale měl by ho především rozveselit, nehrnout na něj svoje starosti. A také už vím, že není třeba po smrti blízkého dokazovat, že truchlíme. Každý ať smutek prožívá po svém. Když někdo potřebuje být mezi lidmi a smát se, ať si to klidně dopřeje.
Příběh druhý: Tatínek
Plynule jste navázala péčí o tatínka…
Mezitím, co jsem pečovala o mámu, měla tátu na starosti jeho sestra a jeho přítelkyně. Ty ho dost rozmazlily, hlavně co se týče jídla. Nejdřív jsem za tátou dojížděla z Plzně do Prahy na den a půl; to byl doma a na noc za ním docházeli pečovatelé. Pak prodělal malou mrtvici, a to už měl velké potíže s chůzí. Nějakou dobu byl na pražské rehabilitační klinice Na Košíku, ale cílem bylo samozřejmě dostat ho domů. Dala jsem mu ultimátum: Aby to bylo možné zvládnout v domácím prostředí, musel značně zhubnout. Byl zvyklý jíst vskutku vydatně a nijak se neomezovat. Táta je hodně svérázný, ale tentokrát jsem byla silnější.
Jak vaše soužití nyní funguje?
Docela často jsme na sebe naráželi. Táta je hodně paličatý, což je vlastnost skvělá pro práci, ale už ne tolik pro vztahy. Chci po něm, aby nezlenivěl, aby se snažil. Například mu jen nasadím boty, ale nechám ho, aby se doobul sám za opory chodítka. Na druhou stranu jsem moc ráda za čas, který spolu trávíme. Povídáme si, třídíme spolu obrázky, připravujeme jeho práci společně s paní právničkou či jeho kolegou grafikem. Co se týče praktické stránky, jde to celkem dobře. Táta chodí s pomocí chodítka, dochází za ním pečovatelé, třikrát do týdne má rehabilitace.
Opouštíte svou práci v Plzni a chystáte se přestěhovat do Prahy. Proč jste se tak rozhodla?
Po celou tu dobu, co bydlím v Plzni, jsem neustále někam přejížděla. Začalo to být pro mě hodně náročné. Po šesti letech tohoto režimu jsem již nebyla dále schopná se plnohodnotně připravovat na výuku, pořád jsem něco doháněla. Protože jsem v roce 2008 prodělala operaci štítné žlázy a před časem navíc těžkou boreliózu, začalo to pro mě být extrémně únavné. Poté, co maminka umřela, jsem musela vyklidit její byt a vše v Německu zorganizovat. Když jsem skončila, rovnou jsem jela za tátou a začala mu pomáhat. Musela jsem organizovat chod pečovatelů, jeho práci, výstavy, monografie, a ještě si vydělávat na svoje živobytí. Mezi prsty mi utíkal veškerý volný čas a soukromý život. O dovolené ani nemluvě. Proto jsem se rozhodla, že odejdu z fakulty a na podzim se přestěhuji definitivně do Prahy, do domu, ve kterém žije táta. Těším se, že se budu věnovat vlastní výtvarné tvorbě. A taky jsem si pořídila pejska. Ten mě nutí chodit ven a mít nějaký režim. Bez něj bych se nedokázala jen tak procházet v parku, i když vím, jak mi to prospívá.
TIPY NA POMŮCKY A PŘÍPRAVKY ČTĚTE ZDE
Můžete porovnat situaci pečujících v Německu a u nás? V čem vidíte největší rozdíl?
Jak jsem říkala, všechno je v lidech. Co se týče byrokracie, občas u nás narážím na různé překážky, třeba při jednání se zdravotní pojišťovnou. Uvedu příklad. Táta měl poukaz na vozíček a současně na rolátor. Zatímco jedna úřednice považovala za vyloučené, abychom uplatnili nárok na obojí, druhá byla toho názoru, že stačí podat obě žádosti s určitým časovým odstupem. Další překvapení mě zase čekalo, když vozíček dorazil. Automaticky se předpokládalo, že bude jen na domácí užívání, a proto neměl brzdy. V terénu bych bez nich byla vyřízená. Vozíček jsem tedy nepřijala a firma namontovala brzdy za tři tisíce, které jsme museli doplatit. Kdybych vozík přijala a teprve pak žádala dodatečně o brzdy, musela bych zaplatit pět tisíc. V Německu byla zdravotní pojišťovna mnohem vstřícnější. Třeba mámě automaticky proplácela taxi na cesty z chemoterapie domů. U nás jsem udělala zkušenost, že je třeba stále se připomínat, pokud něco potřebujete. V obou zemích se mi pak vyplatilo nezapomínat na drobné pozornosti. Tím nemyslím úplatky, podplácení penězi, ale poděkování za péči zdravotnickému personálu, který se denně dívá smrti do očí. Třeba v současné situaci jsem pomohla sehnat roušky nebo infrazářiče, o které byla nouze.
Co vám péče o blízké vzala a naopak dala?
Jsem dlouhodobě unavená, ale jinak musím říct, že na sobě pozoruji, jak mě to celé posílilo. Vím, že se na sebe můžu spolehnout, jsem schopná si všechno zorganizovat, nepanikařit, zůstat v klidu. I když ne pokaždé. Když jsem nedávno doma za oknem objevila několik malých netopýrů, kteří tam omylem vlétli a nemohli zpět, musela jsem zavolat na pomoc kamarády. To jsem sama nezvládla. (smích) Velkým přínosem je také to, že zjistíte, jak je všechno relativní. Když si sáhnete na smrt, už víte, že některé pozemské věci, jako třeba kariéra, nic neznamenají. Smrt je součást života a to je třeba přijmout. Je příjemné mít fajn práci, to pomáhá a povzbuzuje, ale zda s ní uděláte díru do světa, či pouze ve svém okolí, to už není až tak podstatné. Já se smrti nebojím, asi spíš toho umírání. Co my vlastně o ní víme? Třeba nás po smrti čeká něco zajímavého.
