„Negativní výsledky průzkumu postojů mladých ke starším lidem v ČR mě opravdu zaskočily,“ říká ředitelka Gerontologického centra v Praze. Mnoho z nich ovšem podle ní vyplývá z nedostatku informací a z toho, že se generace setkávají méně, než by bylo potřebné.
Jak je na tom obecně z hlediska péče o seniory ČR ve srovnání s vyspělými zeměmi světa?
To je dost obtížná otázka hned na začátek. Jedná se totiž o dvě velmi široké kategorie. Jednak o to, kdo je vlastně senior. Statisticky je to člověk ve věku 65 let a starší. Ve výsledku tedy velká a velmi pestrá skupina lidí. Každý z nich potřebuje něco jiného, zejména pokud jde o péči. Někdo ji nepotřebuje vůbec, jiný se neobejde bez zdravotní péče, akutní či rehabilitační, mnozí pak potřebují určité služby, kterým poněkud deformovaně říkáme služby sociální. Nu a naprostá menšina lidí potřebuje péči dlouhodobou, a to v případě, že jim zdravotní stav neumožňuje se o sebe dostatečně postarat. To se ale zdaleka netýká jen seniorů, a navíc sem nepatří jen péče zdravotní nebo sociální, ale třeba i péče v rodině, péče obce atd.
Je tedy vůbec možné nějaké srovnání se zahraničím?
Je velmi těžké zobecňovat, ale přece jen – určité obecné charakteristiky existují. Myslím si, že akutní péče je u nás na velmi dobré úrovni. Čekací doby na různé výkony jsou srovnatelné či kratší než v nejvyspělejších zemích. Máme k dispozici prakticky veškeré vymoženosti jak technologické medicíny, tak třeba biologické léčby a podobně. Tedy ten největší objem zdravotní péče je prima a jsme na tom určitě dobře i ve srovnání s jinými zeměmi. Trochu pokulhává – respektive někde dost – medicína na obou stranách tohoto mainstreamu. Tedy jak prevence, tak to, co zejména starší pacienti potřebují po té akutní péči. To znamená péče postakutní, následná a také dlouhodobá, to, co by mělo být kvalitním zajištěním péče lidem s dlouhodobě omezenou soběstačností v důsledku závažného zdravotního stavu. To se ale týká mnoha lidí, zejména lidí vyššího věku.
Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D., vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, kde se specializovala v praktickém lékařství, geriatrii, veřejném zdravotnictví a medicíně dlouhodobé péče. Působí jako zakládající ředitelka Gerontologického centra v Praze, proděkanka pro zahraniční vztahy UK FHS, zakladatelka Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče, odborný garant Studií dlouhověkosti na FHS UK a jako hostující profesorka na University of the West of Scotland. Vědecky a profesně se věnuje problematice péče o seniory, gerontologie, dlouhodobé péče a péči o lidi žijící s demencí. Je také předsedkyní Alzheimer Europe.
Před několika lety jste napsala: „O geriatrii není nikdy rvačka, ale nyní bude zájemců nepochybně ještě méně. Potýkáme se s nedostatkem lékařů. Mladí, kteří tu nemají závazky, odcházejí stále častěji do zahraničí, mnohdy otráveni právě byrokratickým a složitým, doslova nepřátelským systémem vzdělávání.“ V čem především je systém složitý a nepřátelský a co s tím?
Je to podivně nastavený systém vzdělávání, který má sice mnohdy maximalisticky nastavené požadavky, ale ty se ne vždy v praxi dodržují. Nedávno atestovaly tři z našich lékařek, takže o jednotlivých překážkách a nepřátelskosti celého systému by mohly přidat mnoho detailů. Zejména vůči ženám lékařkám je to podle mě patrné.
Velkým problémem je rychlé stárnutí populace. Je na to podle vás česká, a potažmo i evropská společnost připravena? Pokud bychom to vzali z hlediska legislativy, vzdělávání i ekonomiky, pak jaká opatření především vám u nás chybí, abychom tuto významnou probíhající proměnu zvládli?
Nemyslím si, že bychom na stárnutí měli mít přímo legislativní opatření. Naopak bych chtěla zdůraznit, že starší lidé nejsou žádným zvláštním druhem člověka. Co bychom měli spíše brát v úvahu, je určité znevýhodnění, například právě z důvodu zhoršeného zdraví. To se samozřejmě týká i mladších lidí, ale u starších to nastává častěji. Co se vzdělávání týká, to už je podle mého názoru jiná věc. Vzdělávání by mělo být součástí vlastně celého života, od raných školních či vlastně možná předškolních let až po zralý věk. Myslím si, že se u nás stále klade více důrazu na informační obsah než na výchovu, postoje, umění řešit problémy, správně nahlížet na významné skutečnosti, včetně třeba klimatických nebo demografických změn.
Rozhovor s oční lékařkou Šárkou Kolovratovou čtěte zde
Podle výzkumu z roku 2013 zhruba polovina lidí v ČR vnímá starší generaci negativně, přičemž onou starší generací se myslí lidé starší 50 let. V kontextu Evropy jsme tak dosáhli jednoho z nejhorších výsledků. Čelíme tedy problému solidarity mezi generacemi? A jaké negativní jevy by to vzhledem k tomu, že v roce 2100 bychom měli mít třetinu lidí starších 65 let a dětí do 15 let jen 12 procent, podle vás mohlo přinést?
Mě samotnou výsledky tohoto výzkumu dost zaskočily. Jsou opravdu hodně negativní, a to i ve srovnání s jinými zeměmi. Přitom se jednalo o výzkum Eurostatu, kterému z hlediska metodologického těžko můžeme něco vytýkat či podezírat je ze zkreslování. Tak to prostě bylo a vyšlo. Já si myslím, že jsme spíše skeptičtí, neradi se příliš pozitivně vyjadřujeme, a to se projevilo v odpovědích na otázky o vztahu ke stáří a starším. Ovšem mnoho těch postojů vyplývá právě z nedostatku informací a z toho, že se generace setkávají méně, než by bylo potřebné. Na druhou stranu jsme ale byli zrovna nedávno svědky krásné mezigenerační solidarity, kdy mnoho mladých lidí pomáhalo starším v době první vlny covidové epidemie. Takže bych to tak negativně neviděla.
K výsledkům tohoto průzkumu jste mj. řekla, že by s tím česká společnost měla něco dělat, i proto, že budoucnost chystáme sami sobě. Co konkrétně by to podle vás mělo být?
Nějak jsme si zvykli, když mluvíme o starších, mluvit „o nich“, jako by se nás to netýkalo. Ale když budeme mít štěstí a zůstaneme zdraví – a to si všichni přejeme –, tak se stáří bude týkat každého z nás. Takže je to vlastně budoucnost nás všech, ať si to chceme či nechceme připustit. A pokud jde o ta konkrétní opatření, to je asi „boj na všech frontách“. V každém případě bychom měli začít výchovou, a to jak v rodinách, tak i ve škole. Organizovat třeba i mezigenerační projekty, aby se setkávali také mladí lidé se staršími; mnohdy totiž v mladých vzniká nejistota v postojích ke starším právě z toho, že se prakticky neznají. Když se poznají, vede to k lepšímu porozumění. Potom se také jedná o mediální obraz stáří a starších lidí, který mnohdy není příznivý ani lichotivý. A v neposlední řadě, a to je opravdu důležité, jsou to postoje a aktivity starších lidí samotných, nejen vůči mladým lidem a dětem, ale vůči všem ostatním. Způsob, jakým se chovají oni a jak přispívají společnosti, a to na všech úrovních – v rodinách, obcích, třeba i dobrovolnické činnosti a neziskovém sektoru.
Jak na umývání ležícího pacienta čtěte zde
Jaká vlastně byla vaše cesta ke geriatrii a problematice péče o seniory? Proč jste si vybrala právě tento obor?
Geriatrie se mi líbí, protože je tak mnohotvárná, je to vlastně téměř celá medicína přesahující i do humanitních a sociálních oblastí. A pak – setkáváme se s těmi nejkrásnějšími lidmi, kterým se podařilo překonat životní úskalí a dožít se vysokého nebo velmi vysokého věku.
Čemu se ráda věnujete ve svém volném čase?
Mám ráda přírodu a pohyb, asi také proto, že se mi toho v mé práci samozřejmě nedostává. Takže se snažím být co nejvíce na zahradě – když mám „home office“, tak je to spíše „garden office“. Také trochu zahradničím, ale s mírou, naše zahrádka je spíše přírodní. No a do přírody chodíme s manželem a vnoučaty a štěnětem, nebo jezdíme na kole, a jakmile to teplota přírodní vody dovolí, tak plaveme. Bazény ani tolik nevyhledáváme, ale přírodní koupaliště nebo řeky máme moc rádi.
